Martina Müllerová 3. na ME v K1

    V neděli 17.9. v 9:10 jsme s Martinou a zbytkem české výpravy vzlétli směr Azerbajdžán. Osmnáctihodinové cestování a tříhodinový časový posun nás nečekaně rozsekal. Zápasili jsme sice až dva dny na to, ale únava byla znatelná. Martina jako medailistka z MS byla nasazená rovnou do semifinále s turkyní, to jsme ale nevěděli, že turkyně Gözde Bayergi Arican je profesionální mistryně světa v K1 z letošního roku. Dokázali jsme se dobře psychicky naladit na zápas a Martina dokázala plnit taktiku, kterou jsem po ni chtěl. Na začátku utkání jsme chvíli vedli, ale soupeřky přední lowkick byl tak rychlý, že nebyl chvílemi vidět. Střed ringu držela převážně Martina, ale rychlostně jsme bohužel nestačili. Prohráli jsme o čtyři přesné zásahy (lowkicky), což s takovou soupeřkou není vůbec špatné. Já jsem byl ze zápasem spokojen. Musíme zamakat trochu na síle a hlavně rychlosti, a bude moci si to střihnout o ten titul, co slečna drží.

    Jinak je to tady masakr přežít místní dopravu. Nikdy jsem nic podobného neviděl a už ani nechci! :) Jako jediný tým jsme se odvážili místní dopravou dostat do centra města. Pavel Hennnrich (reprezentant K1) nejdříve domlouval dopravu na korbě náklaďáku, ale nakonec stopnul místní autobus, který zastaví všude, kde si zamáváte. Co předvedl, místní autobusák za jízdu by se nemusel stydět ani Sebastian Loeb se svým citröenem. Autobus nás vyhodil neznámo kde a mi trefili na místní metro. Já si udělal pár foteček i přes zákaz focení, který jsem samozřejmě přehlédl a pan policajt nám to vysvětlil. Už v autobuse se mi nezdálo, že na nás místní blbě zírali a v metru jsme pochopili proč. Všichni do jednoho se oblékají do černého (saka, kožené boty). Já samozřejmě celý v červeném, s dlouhými vlasy a kraťasy. To byli místní úplně vyřízený a teprve když viděli Martinu v sukni tak sem myslel, že budeme muset z toho metra vyskočit za jízdy. Když jsme živý dorazili do města, šli jsme si koupit pití. Hodná paní prodavačka sloupla přede mnou cenovku a napočítala mi asi pětinásobek ceny, tý dobrý jablečný vody. Ve městě jsme nenašli nic, co by nás zaujalo, abychom to kopili. Pak už jsme jeli taxi služkou na hotel. Pánové byli vstřícní udělali nám dobrou cenu, jen bohužel po chvíli zjistili, že nevědí kde ten hotel je, mimochodem jiný taxikář zase nemohl trefit do místního sportovního centra. Protáhli nás místními uličkami samozřejmě už za tmy, takže nám nebylo nejlépe :) a na to náš taxík předvedl 20ti metrové couvání na kruhovém objezdu, tak to už bylo po mně. To, že si dělají z tříproudové silnice pěti proudovou mě po třech dnech ani nepřišlo nějak divné. Nakonec Borci náš hotel našli a chtěli víc peněz, protože to bylo prý dál, než jsme mysleli. Menší hádka pak jsme jim teda něco přidali a oni spokojeně odjeli. jinak Nafta je tu za 11 korun necelých. Tak to byl jeden den v Azerbajdžánu. Jsem rád, že jsem to viděl, ale už jsem nikdy nepojedu :)

Sportu Zdar a makejte ať se jednou můžete podívat do Azerbajdžánu :)